Já až pak

25. 08. 2016 Helena Kurzweilová
Já až pak

Nejhorší forma prokrastinace, kterou jsem zatím poznala, je odkládání sama sebe na pak, odsouvání vlastního odpočinku, radosti ze života a vlastně života jako takového na později, až bude čas.

Nejhorší forma prokrastinace, kterou jsem zatím poznala, je odkládání sama sebe na pak, odsouvání vlastního odpočinku, radosti ze života a vlastně života jako takového na později, až bude čas.

Jako správná a dobře vychovaná „hodná holka“ jsem strávila velkou část svého života péčí o blaho těch druhých. Byla jsem tu pro všechny kolem mne, jen pro mě samotnou nezbýval čas. Vloudilo se mi to do života docela potichu a nepozorovaně ho to naplnilo. Když se mi narodil syn, byla jsem radostí bez sebe. Prožívala jsem euforická léta a měla jsem spousty energie, kterou jsem s chutí věnovala péči o vše kolem sebe.

Trochu se mi to zkomplikovalo, když jsem se vrátila do práce. Vzpomínám si, že jsem začal vnímat nedostatek času. Už jsem nemohla být s dítětem tak dlouho, jak jsem chtěla. Navíc čas, který jsme mohly strávit spolu, jsem ještě MUSELA rozdělit mezi další POVINNOSTI. A tady to začalo. Ten nenápadný koloběh POVINNOSTÍ. Energie jsem měla na rozdávání. A tak jsem rozdávala. Druhým. Na sebe jsem nějak zapomínala víc a víc.

Kamarádka mě jednou probrala z transu. Mluvila jsem s ní o tom, jak máme náročné období v práci. Řekla jsem, že to těch pár měsíců, co to ještě asi bude trvat, nějak přežiju, a pak…

Ty chceš svůj život přežít?“ optala se udiveně. Zarazilo mě to.

Žila jsem v běhu. Jako manželka, matka a manažerka jsem si vůbec nestíhala uvědomovat, jak to doopravdy přemýšlím, mluvím a žiju. A žiju vůbec? Kolikrát jsem odmítla jít někam jen tak se známými, protože na to nebyl čas? Jak často asi zaznělo něco jako: „Omlouvám se. Nestíhám. Udělám to, určitě.“

Její otázka mi nasadila brouka do hlavy. Ten tam pár dalších let vrtal, až se provrtal k mojí nespokojenosti, která byla tehdy už docela hmatatelná. Spojil se s ní a oba řekly rázné: „A DOST!“

Vystoupit z naplno rozjetého Pendolina byl trochu riskantní krok. Jenže v tu chvíli už bylo celkem zřejmé, že mnohem riskantnější by bylo tam zůstat a štvát se nezadržitelně dál. Zbývající síly mi stačily na to, abych si začala zvolna uvědomovat, že chci-li rozdávat, musím mít napřed z čeho. Rozhlédla jsem se po svém životě a uviděla rumiště. Po kvetoucí zahradě ani vidu, ani slechu.

Vzala jsem nářadí a dala se do díla. Začala jsem věnovat pozornost sama sobě. Učila jsem se, co to znamená mí sebe na prvním místě, mít se ráda.

„To je ale sobecké,“ slyším občas od klientů, kteří se přijdou naučit, jak zvládat svůj strach.

Opravdu je sobecké, když sadař pečuje s láskou o své jabloně, aby pak mohl rozdávat jablka? Není to spíš naopak. Kolik radosti do života vám přinese hrstka trpkých pláňat od sadaře, který se o své stromy nestará?

Prokrastinace si balí uzlíček a opouští můj život. Čím víc vnímám sebe a rozhoduji se vědomě podle svých potřeb, tím je pro mne snazší říkat mnoha úžasným příležitostem, nabídkám i prosbám jasné NE. To jsem dříve neuměla, tak jsem nestíhala a odkládala a vyčítala si a nežila.

Možná toho zvládám teď méně, nevím. Mám ale jistotu v tom, že dělám věci tak, aby mi přinášely radost do života. Nejde ani tak o to, co člověk dělá, ale zda to dělat chce, zda jedná v souladu se svou vnitřní touhou. Pak ho teprve může život doopravdy těšit. Ta radost pak září do okolí a vrací se z něj zpět. Moje babička říkávala: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“

Aktuální akce