Konflikty jsou k nezaplacení

25. 08. 2016 Helena Kurzweilová

Naše první setkání v novém roce s sebou přineslo překvapení. Nebylo právě milé. Vznikla napjatá situace. Jeden člen týmu propadl vlastním emocím. Během jeho projevu padla i věta: “Ty mi nedůvěřuješ?!” V hlase jsem slyšela výčitku, bolest i zlobu.

Naše první setkání v novém roce s sebou přineslo překvapení. Nebylo právě milé. Vznikla napjatá situace. Jeden člen týmu propadl vlastním emocím. Během jeho projevu padla i věta: “Ty mi nedůvěřuješ?!” V hlase jsem slyšela výčitku, bolest i zlobu.

I když se mě situace ani věta přímo netýkaly, vnímala jsem v sobě zmatek. Neschopnost normálně uvažovat mi prozradila, že zažívám stres. Hlava vyhodnotila situaci jako ohrožující.

Nedorozumění se podařilo nakonec alespoň z vnějšího pohledu zažehnat. Má hlava ale zapomenout nechtěla. Vracela mi situaci zpět i během dalších dní.

Nabízela mi spoustu hodnocení a kritiky, která směřovala k mluvčímu té nešťastné věty. Automat v mojí hlavě analyzoval a posuzoval: “Útočí na emocionální svět druhého člověka, Ten je ale vždy v pořádku tak, jak je. To není fér. To je manipulace.” Hlava se bouřila dál a uvažovala, co mluvčí měl udělat a co by naopak dělat neměl a v čem chyboval a v čem se zpronevěřil firemním hodnotám. Točila jsem se ve vlastních myšlenkách jak na kolotoči. Vtíraly se také úvahy o tom, zda je možné s někým takovým spolupracovat.

V mé hlavě se tak formoval obraz nepřítele.

Moje pozornost směřovala téměř výlučně ven, směrem k domnělému nepříteli. Vedla ji tam má automatická obrana. Moje ego se stále zoufale bránilo, aby ochránilo nějaké mé hluboké zranění před ještě větší bolestí. Současně bylo také zřejmé, že jsem během setkání potlačila většinu emocí, kterými mé tělo reagovalo na konflikt. Zadušené emoce o sobě dávají vědět právě těmi vtíravými myšlenkami a kritickým postojem.

Byl čas se zastavit a věnovat pozornost sama sobě, svému zraněnému vnitřnímu dítěti. Měla jsem příležitost vyléčit část jeho bolestí.

Cesta do nitra přinesla své plody.

Zevnitř se jako z kráteru sopky vyvalila obrovská bolest a lítost. Na chvíli mě téměř zahltily. Překvapila mě ta síla. Se slzami přicházela úleva od obrovského napětí, které bylo uzavřené v mém těle.

Tělo se mnou začalo velmi ochotně komunikovat. To důležité, co mi chybělo, byla harmonie ve vztazích, která vzniká, jsou-li lidé upřímní a dokáží-li odkrýt svou vlastní zranitelnost. Vyjadřují se k situaci z pohledu svých emocí a potřeb, ne hodnocením druhých. Tato opravdovost a upřímnost patří k naším důležitým firemním hodnotám. Přináší s sebou tolik potřebnou jasnost komunikace.

Postrádala jsem také prosté přijetí emocí, které v tu chvíli v lidech žily. Okamžitě mi naskočily vzpomínky na dětství, kdy projevy drtivé většiny emocí byly potírány jako nežádoucí a kdy mi bylo upíráno právo na to mít vlastní potřeby. Většina emocionálních projevů byla provázena rodičovskou zlobou, nevolí, výhružkami a výčitkami.

Tento výchovný přístup zcela popíral téměř vše, co ve mně bylo živé.

Není se ale čemu divit. Moji rodiče prožili svou pubertu ve vřavě druhé světové války. Podle jejich vyprávění nebyl čas na to pečovat o city. Jejich blízcí byli plně zaměstnání starostmi o holé přežití. Co se sami naučili, používali dál. Nikdo z nás nedokáže dát něco, co sám nemá.

Do života jsem si odnesla přesvědčení, že prožívat emoce a projevovat své potřeby je zcela nežádoucí a že mě nikdo nebude mít rád, když to budu dělat. Tak jsem se je naučila potlačovat, nevidět a zastrkávat hluboko do sebe. Tím jsem ztratila kontakt sama se sebou, se svou sebedůvěrou a vnitřní silou, kterou každý z nás potřebuje, aby s lehkostí zvládl svůj život.

Trvalo mi hodně let, než jsem začala brát vážně svůj vnitřní svět a než jsem začala věřit tomu, že jsem v pořádku taková, jaká jsem ve své nedokonalosti. Mnoho let jsem usilovala o dokonalost a bezchybnost. Samozřejmě marně. Tento sebedestruktivní program mě přivedl pouze do stavu vyhoření. To mě přimělo obrátit pozornost do svého těla a začít brát vážně vše, co se v něm odehrává.

Konflikt probudil spící bolest a upozornil mě na to, že jsem stále ještě velmi citlivá k tomu, pokud někdo popírá, znevažuje nebo zesměšňuje emoce a potřeby druhých lidí. Díky svým životním zkušenostem si hluboce vážím jemného emocionálního přediva uvnitř nás, které nás velmi spolehlivě naviguje vodami našich životů.

Vědomí toho všeho způsobilo malý zázrak. Zcela spontánně jsem změnila postoj k autorovi onoho bolestného výroku. Přestala jsem před sebou vidět nepřítele a začala jsem vnímat lidskou bytost, která jen dělá to nejlepší, co umí, aby zajistila sama sobě vlastní spokojenost.

Pocítila jsem hlubokou vděčnost za celou nepříjemnou situaci, protože mi pomohla poodhalit další kout mé 13. komnaty, vyléčit další kousek starého zranění a přiblížit mě zpátky k člověku. Kontakt s mým vnitřním prostorem mi umožnil zaujmout soucitný postoj k druhé osobě a přijmout její emocionální hnutí i jeho ne právě příjemné vnější projevy.

Velkou výhodou času, který jsem strávila sama se sebou, je i to, že vnímám vztah k druhému jako čistý a neposkvrněný. Všechna hořkost a pochybnosti jsou pryč. Dokážu teď opět s naprostou upřímností říci: “Ráda tě vidím.” A to je pro mne nesmírně cenné.

Celý příběh mi navíc potvrdil platnost staré manažerské poučky, podle níž se ze skupiny lidí stává plně funkční a produktivní tým teprve tehdy, když jeho členové dokáží zvládat své vlastní konflikty.

Podle mě to znamená, že se z nich dokáží učit. Tak alespoň na konflikty od určité doby nahlížím. Jsou pro mne příležitostí porozumět o něco více sobě tak, že vím, co prožívám a co důležitého mi chybí. Obnovuji tak kontakt s vlastní vnitřní motivací (potřebami) a to vždy přináší množství tvořivé energie.

Tato vnitřní jasnost umožňuje odložit brnění, ukončit boj a otevřít se porozumění tomu, co důležitého postrádá ten druhý. Pomyslný stůl vztahu mezi lidmi tak zůstává čistý. V této konstelaci vzniká přirozená ochota hledat řešení, s nímž obě strany dokáží žít. To je pro mne výsledek zvládnutého konfliktu.

V tuto chvíli jsem učinila první krok k “čistému stolu”. Moje babička by řekla, že jsem si zametla před vlastním prahem. I to stačilo k obnovení důvěry k člověku. Důvěrou to začalo a mnohem silnější důvěrou příběh i končí.

Aktuální akce