Zázračná moc empatie

05. 03. 2017 Helena Kurzweilová
Zázračná moc empatie

Proč je důležité nechat děti prožít jejich pocity bez hodnocení či vysvětlování.

Dnes měla v naší komunitní škole Koventinka na starosti dopolední program Katka – maminka jednoho z dětí. Její syn Jirka tak mohl poprvé zažít, jaké to je, když maminka se stane průvodkyní. Obvykle to bývá těžké pro obě strany.

Jiřík se dožaduje Katčiny pozornosti, sedí jí stále na klíně, takže Katka ztrácí volnost pohybu. Katka vypráví o terakotovém vojsku a reaguje na ostatní děti. Snaží se jim vyjít vstříc, věnovat se všem. Jirka se ještě vehementněji dožaduje její pozornosti, skáče jí do řeči, stěžuje si, že se na něj ostatní děti tlačí.

Děti s radostí přijaly Katčinu nabídku – vyrobit si dřevěný meč. Jeden již vyrobila Katka s Jirkou doma, aby si vyzkoušeli náročnost a dobu výroby. Katka si bere Jirkův meč, aby ho mohla s dětmi změřit. Jirka ho nechce půjčit. Katka mu vysvětluje, že si ho půjčí jen na chvíli, že potřebují znát jeho rozměry, aby podle něj udělali další. Jirka se rozzlobí a s pláčem utíká na záchod. Katka je dětmi tažena ven vyrábět meče. Signalizuji Katce, že situaci zkusím vyřešit, a odcházím za Jirkou na záchod.

Chci se jej dotknout, být u něj. „Ne, ne,“ křičí a odmítavými výraznými gesty mi dává najevo, abych odešla. „Ano, slyším to, jdu pryč,“ opakuji několikrát na jeho odmítavé výkřiky. Po chvíli ho zkusím znovu oslovit: „Asi jsi děsně naštvanej a nechceš mě tu, budu čekat v umývárce, kdybys mě potřeboval.“

Jirka vedle nahlas a usedavě pláče. Jaké potřeby teď mohou být skryty za jeho chováním? Zkouším se vžít do jeho pocitů. Prožívá vztek, lítost, bolest, smutek, žárlivost, vyděšení, zklamání, zoufalství? A co je pod tím? Potřeba, pozornosti, bezpečí, lásky, respektu, spravedlnosti a tolerance?

Jirka zrychleně chodí sem a tam, čímž člověk lépe a rychleji odbourává zvýšenou hladinu hormonů způsobenou emocemi. Když mě zahlédne v umyvárně, znovu křičí:“ Ne, ne!!!“ Dám si zpátečku.

Po další chvíli Jirka nakukuje do umývárny. Vycítím, že by asi už moji přítomnost zvládl a jdu pomalu a opatrně k němu. Jirka se už nebrání a stále pláče s hlavou v dlaních.

„Ty jsi asi smutný, viď? Naštvalo tě, že jsi měl dětem půjčit meč?“

„Jo, je můj,“ vzlykavě odpovídá. „Můžou si udělat jakýkoliv jiný, vždyť je to jedno,“ křičí.

„Ty bys asi chtěl, aby děti i máma respektovali, že je ten meč tvůj a že si o něm můžeš rozhodovat.“

„Jo, máma se mě ani nezeptala!“

„Cítíš nespravedlnost, že máma ten meč dala dětem, a jsi zklamaný, že tě nevyslechla…“

„Jo a mohly to zvládnout samy!“

„Možná tě taky mrzí, že máma se věnuje dětem a ty bys ji chtěl pro sebe…“

Jirka pláče, nic neříká.

„Potřeboval bys stále cítit, že jsi pro mámu ze všech dětí ten nejdůležitější… A možná tě vylekalo, že děti si na mámu sedají a tulí se k ní.“

Jirka pláče ještě usedavěji.

„Potřeboval bys mámu jen pro sebe, a ne se o ni dělit s ostatními dětmi….“

„Jo, jo, jo…“ Po chvíli dodává: „Mně nevadí, že je s ostatníma, ale že není vůbec se mnou! A pořád po ní lezou a já nemůžu!“

„Je pro tebe těžké a nové, když je tu dnes máma jako průvodce i pro ostatní děti a nemá úplně čas jen na tebe…“

„Jo.“ Jirka se uklidňuje. Dosmrkává, nachází svou rovnováhu. „Už je to dobrý, já už jsem velký a nevadí mi, když je máma občas s jinýma dětma. Já bych chtěl, aby tady učila.“ A už skoro zvesela odchází za mámou a dětmi ven.

Radana Lazarová

Co se vlastně událo? Jirkovi bylo umožněno prožít vlastní pocity – nikdo je nehodnotil, nebagatelizoval, nenutil ho je potlačit. Dostal tak zprávu o tom, že emoce jsou OK, není nutné se jich bát – samy odezní a umožní nám posunout se, pokud zjistíme, co se s námi v tu chvíli děje (odhalíme potřeby, které je spustily)…

Zároveň dostal zprávu o tom, že svět je bezpečné místo, kde může bez obav projevit, co cítí, že jsou tu lidé, kteří mu rozumí… Tím, že s ním Radana mluvila o jeho pocitech a potřebách, pomohla mu uvědomit si, že pod jeho pocity jsou ukryté potřeby, které vždy ovlivňují naše jednání (ať už si to uvědomujeme, či ne) – tím pádem vlastně pomohla Jirkovi lépe porozumět vlastnímu prožívání a chování… Zároveň tato situace posílila jeho sebedůvěru – že i takto velký příval emocí dokáže zvládnout.

Radana mu mohla začít vysvětlovat, že takhle se přece nemůže chovat, že už je dost velký, aby pochopil, že maminka se musí věnovat i jiným dětem. Jirka ale nic takového nepotřeboval – přišel na to sám, když dostal prostor, aby k tomu mohl dojít…

Eva Mikešová

Aktuální akce